Ekologické daně, nebo zákazy? Příroda se bez cen znečištění neobejde

Bez ekologických daní a poplatků by znečišťování nic nestálo a příroda by se musela spolehnout jen na zákazy a limity. Ty fungují u nejnebezpečnějších látek, ale neumějí motivovat k postupnému zlepšování. Daně naopak dávají znečištění cenu, takže se vyplatí ho snižovat. Většina zemí proto kombinuje obojí. Při úvaze, jak by vypadala příroda bez ekologických daní, se nabízí několik otázek.

Co vlastně jsou ekologické daně?

Ekologické daně a poplatky zatěžují činnosti, které škodí životnímu prostředí. V Česku sem patří například daně z elektřiny, zemního plynu a pevných paliv, poplatky za ukládání odpadu na skládky, poplatky za vypouštění odpadních vod nebo za znečišťování ovzduší u velkých zdrojů. Do širší skupiny se počítají i spotřební daně z pohonných hmot a ekologický poplatek při přepisu starých aut.

Zvláštní kapitolou je evropský systém obchodování s emisními povolenkami. Velké elektrárny, teplárny a průmyslové podniky musí za každou tunu vypuštěného oxidu uhličitého odevzdat povolenku. Ty se draží a výnos jde do státních rozpočtů.

Proč nestačí jen zákazy?

Zákazy a limity jsou nezbytné tam, kde je látka tak nebezpečná, že ji nelze tolerovat vůbec, nebo jen v malém množství. Typickým příkladem jsou látky poškozující ozonovou vrstvu nebo některé pesticidy. Zákon je zakáže a hotovo.

U většiny znečištění ale nejde o to, zda ano, či ne, ale kolik. Limit stanoví hranici, pod kterou je vše dovoleno a nad kterou nic. Firma, která limit splní, nemá důvod jít dál. Daň naopak působí na každou jednotku znečištění. Kdo sníží emise pod limit, ušetří, a kdo dokáže snížit levněji, udělá to rychleji. Ekonomové proto daně považují za efektivnější nástroj, protože úspory vznikají tam, kde jsou nejlevnější.

Co by se bez nich změnilo?

Bez poplatků za skládkování by bylo levnější odpad zakopat než třídit a recyklovat. Recyklační průmysl by se těžko rozvíjel, protože by nemohl konkurovat skládkám. Bez ceny emisí by se nevyplácelo investovat do úspornějších technologií a obnovitelných zdrojů tak rychle.

Náklady na znečištění by však nezmizely. Jen by je místo znečišťovatele platili jiní: lidé dýchající špinavý vzduch zdravotními potížemi, obce čištěním vody, zemědělci škodami způsobenými suchem a příští generace. Ekonomové tomu říkají externality, tedy náklady, které nenese ten, kdo je způsobil.

Bez ekologických daní by také chyběly peníze na řadu programů. Část výnosů se dnes používá na podporu úspor energie, zateplování budov nebo výměnu starých kotlů. Kdyby daně zmizely, musel by stát tyto programy financovat z jiných zdrojů, nebo by zanikly.

Kdo ekologické daně skutečně platí?

Formálně je odvádějí firmy, ale část nákladů se promítne do cen, které platí zákazníci. Proto se ekologické daně často kritizují jako sociálně nespravedlivé. Domácnosti s nižšími příjmy vydávají větší podíl rozpočtu za energie a dopravu, a zdražení je zasáhne víc.

Řešením, o kterém se v odborné debatě mluví, je vracet část výnosu domácnostem, například přímou kompenzací, podporou zateplení domů nebo levnější veřejnou dopravou. Některé evropské země tento přístup zkoušejí. Výsledky závisí na tom, jak je systém nastaven a jak srozumitelně ho stát vysvětlí.

Kam vybrané peníze jdou?

Výnos ekologických daní a poplatků v Česku nejde vždy přímo na ochranu přírody. Část končí ve státním rozpočtu jako jakýkoli jiný příjem, část jde do Státního fondu životního prostředí nebo do rozpočtů obcí. Výnosy z dražeb emisních povolenek se v posledních letech používají mimo jiné na programy úspor energie a modernizaci energetiky.

Přímá vazba mezi daní a jejím využitím zvyšuje její přijatelnost. Lidé lépe přijmou poplatek, když vidí, že se z něj staví čistírna odpadních vod nebo zateplují školy.

Pro jednotlivce i firmy je důležité, jak předvídatelná pravidla jsou. Když firma ví, že cena znečištění bude v příštích letech postupně růst, může investice naplánovat. Náhlé a nečekané změny naopak vyvolávají odpor a zvyšují náklady přechodu.

Existuje lepší cesta než daně i zákazy?

Doplňkových nástrojů je více. Dotace a podpora inovací pomáhají novým technologiím překonat počáteční náklady. Informační nástroje, jako jsou energetické štítky nebo ekoznačky, pomáhají spotřebitelům rozhodovat se. Dobrovolné dohody průmyslu někdy fungují, ale bez tlaku regulace bývají slabé.

Ve skutečnosti tedy nejde o volbu mezi daněmi a zákazy, ale o vhodnou kombinaci. Zákazy chrání před nejhoršími škodami, daně motivují k postupnému zlepšování a dotace urychlují změny tam, kde trh sám nestačí. Příroda bez ekologických daní by nebyla bez ochrany, ale ochrana by byla dražší, pomalejší a méně spravedlivě rozložená mezi ty, kdo škodí, a ty, kdo škody nesou.

Zdroje

• Ministerstvo životního prostředí ČR
• Ministerstvo financí ČR
• Evropská agentura pro životní prostředí